Starý pekař Josef vedl malou pekárnu na okraji města už více než třicet let. Každé ráno vstával ještě před úsvitem, rozpálil pec a připravoval chléb podle receptů své zesnulé ženy.
Jednoho deštivého večera, krátce před zavírací dobou, se dveře tiše otevřely.
Dovnitř vstoupila asi sedmiletá dívka v tenkých šatech a promočených botách. Zůstala stát u vchodu a dlouze pozorovala bochníky na policích.
„Máš hlad?“ zeptal se Josef laskavě.
Dívka pomalu přistoupila k pultu a rozevřela dlaň. Leželo na ní několik malých kamínků.
„Stačí to alespoň na kousek chleba?“
Josef se podíval na její unavenou tvář a začal kamínky vážně počítat.
„Samozřejmě. Přinesla jsi přesně tolik, kolik je potřeba.“
Postavil před ni misku horké polévky, nalil jí mléko a zabalil celý bochník.
Dívka překvapeně zavrtěla hlavou.
„Ale já mám jen sedm kamenů.“
„Tohle jsou velmi vzácné kameny,“ odpověděl pekař. „Dnes mají cenu celého jídla.“
Nejprve jedla pomalu, jako by se bála, že jí někdo misku vezme. Potom však zvítězil hlad.
Jmenovala se Anička. Její maminka už několik dní ležela nemocná a nemohla chodit do práce. Doma jim nezůstalo žádné jídlo a poslední krajíc chleba si rozdělily ráno.
Anička kamínky našla na dvoře. Zdály se jí krásné, a tak doufala, že je někdo přijme místo peněz.
Josef připravil druhou porci polévky, přidal sýr, ovoce a několik rohlíků.
„Odnes to mamince.“
„Zítra vám přinesu další kameny,“ slíbila dívka.
„Zítra mi raději přines obrázek. To bude nejlepší platba.“
Po zavření pekárny Josef Aničku doprovodil domů. Bydlela s matkou Evou v chladném přízemním bytě starého domu.
Eva měla vysokou horečku. Kvůli nemoci přišla o práci uklízečky a bála se požádat o pomoc, protože nechtěla, aby ji někdo oddělil od dcery.
Josef zavolal lékaře, koupil potřebné léky a několik dní jim nosil teplé jídlo.
Brzy potom postavil před pekárnu dřevěnou bednu s nápisem:
„Nechte, co můžete. Vezměte si, co potřebujete.“
Sousedé do ní začali dávat potraviny, oblečení, školní potřeby a hygienické zboží. Jednoduchá bedna postupně změnila celý dům. Lidé, kteří se dříve sotva pozdravili, si začali navzájem pomáhat.
Když se Eva uzdravila, Josef jí nabídl práci. Nejprve uklízela kuchyň, později se naučila péct koláče a obsluhovat zákazníky.
Anička trávila odpoledne u malého stolku u okna, kde si psala úkoly. Vždy tam na ni čekala sklenice mléka a čerstvá houska.
Roky ubíhaly.
Eva se stala Josefovou obchodní partnerkou a Anička vystudovala pedagogickou školu. Chtěla pomáhat dětem z chudých rodin, protože nikdy nezapomněla, jaké to je mít hlad a nemít komu říct o pomoc.
V den, kdy Josef odešel do důchodu, mu Anička předala malou dřevěnou krabičku.
Pod sklem leželo sedm kamínků, které kdysi položila na jeho pult.
Pod nimi stálo:
„Řekl jste, že jsou vzácné, když jsem neměla nic jiného.“
Josef držel krabičku v rukou a nedokázal skrýt slzy.
Kamínky nikdy neměly cenu ani jediného krajíce chleba.
Přesto otevřely dveře, za kterými osamělý pekař, nemocná matka a hladová dívka našli nový domov a rodinu.
Hladová holčička chtěla zaplatit za chléb hrstí kamínků…
